Pirátství moderní doby aneb bitva o sportovní přenosy - technologie

Ochrana práv vysílatelů z pohledu technologií

Již předcházející úvodní článek, který byl obecným vstupem do problematiky boje s nelegálním vysíláním sportovních přenosů, několikrát zdůraznil, že jde o téma velmi aktuální, a to nejen pro sportovní sektor.  Ostatně v situaci, kdy například vysílací práva na anglickou nejvyšší fotbalovou soutěž (sezóny 2022/2023–2024/2025) vyšly v přepočtu zhruba na 150 miliard Kč, se nelze divit tomu, že zájem na účinné ochraně vysílacích práv rapidně roste.

Tento v pořadí druhý článek se zaměří více na samotnou technickou stránku boje s nelegálním šířením obsahu a nabídne v této souvislosti vhled do možností využití moderních technologií.

Nelegální vysílání v praxi

Ač to na první pohled nemusí být zcela patrné, tak na pirátských vysíláních se často podílí širší skupina osob, která se vyznačuje určitou organizovaností a hierarchickým rozdělením činností.

Na úplném počátku pomyslného řetězce stojí tzv. „Media provider“, což je osoba, která má přístup k původnímu zdroji legálně vysílaného obsahu (například prostřednictvím předplatného) a tento obsah buď druhotně nahrává nebo přímo poskytuje formou přenosu. „Channel provider“ tento výstup umístí na své webové stránky, kde jej mohou třetí osoby sledovat a jeho postavení by se tak dalo zjednodušeně přirovnat k platformám jako je YouTube nebo Twitch samozřejmě s tím rozdílem, že Channel provider svým jednáním porušuje právní předpisy.

Fakultativním článkem jsou „Aggregators“, kteří na svých stránkách kumulují odkazy na jednotlivé přenosy a fungují tak vlastně jako takový rozcestník pro třetí osoby, které nelegální přenosy vyhledávají skrze internetové vyhledávače. V praxi však nemusí docházet k přesměrování na stránku, kterou provozuje Channel provider a poslední dva zmíněné subjekty často splývají. Česká republika patří například společně s Brazílií nebo Moldavskem mezi země s nadprůměrně vysokým počtem výskytu těchto webových domén s nelegálním obsahem.

Klíčovou roli v celém ekosystému pak hrají „Advertisers“, tedy osoby, které díky umisťování reklam nebo prokliků na nedůvěryhodné stránky monetizují celý proces nelegálního vysílání metodou „cost per click“, když schovávají odkazy na reklamu pod tlačítka, která se tváří jako součást přehrávače streamu nebo „cost per thousand“ (odměna za dosah reklamy na tisíc adresátů).

Samotné technické provedení nelegálního vysílání přenosů se může případ od případu lišit a využívat odlišné metody. V závislosti na tom, zda je obsahem vysílání živý stream nebo „záznam“, se využívá buď „unicast streaming“ nebo „multicast streaming“. V prvním případě jde o vytvoření přenosu dat (vysílání) na základě individuálního požadavku uživatele – jde tedy o point to point komunikaci. Multicast je typický právě pro nelegální streamování sportovních utkání, protože umožňuje distribuci mezi takřka neomezený počet adresátů v reálném čase, s tím, že multicast technicky umožňuje omezit zařízení v síti, které přenášená data obdrží. Rozšířenější metodou je pak „broadcast“ kdy dochází k přenosu napříč sítí bez omezení konkrétních koncových příjemců (jako legální metoda je broadcast typický pro televizní vysílání).

Specifikem pak je použití technologie VPN (virtuál private networks). Ta buď slouží jako prostředek pro obcházení geoblokace, kterým se omezují adresáti vysílání na základě jejich geografické polohy, nebo pro těžší odhalení skutečné lokace zdroje pirátského vysílání.

Technické možnosti ochrany práv vysílatelů

Mezi obecná technická opatření k ochraně nejen sportovního vysílání patří geoblokace. Jejím cílem je omezit potenciální adresáty přenosu na základě jejich geografické polohy. Typickým příkladem je tenisový Wimbledon. Ten je totiž vysílán na území Spojeného království (UK) stanicí BBC na základě volné licence nicméně s územním omezením pro UK. Uživatel, který by se snažil toto vysílání sledovat z jiného státu, bude na základě geoblokace ze sledování vyloučen, pokud samozřejmě k jejímu obejití nepoužije zmíněnou VPN.

Geoblokace je v poslední době velmi probíraným tématem napříč EU. Od prosince roku 2018 je účinné nařízení (EU) 2018/302 Evropského parlamentu a Rady ze dne 28. února 2018 o řešení neoprávněného zeměpisného blokování a dalších forem diskriminace založených na státní příslušnosti, místě bydliště či místě usazení zákazníků v rámci vnitřního trhu. Toto nařízení bylo reakcí na to, že geoblokace byla obchodníky zneužívána k diskriminaci spotřebitelů. V praxi byl třeba omezován přístup k online objednávkám zboží z jiného členského státu, kde měl obchodník z různých důvodů jinou cenotvorbu a pro zahraničního spotřebitele tak byl nákup v této zemi výhodnější.Nařízení nicméně obsahuje výjimky pro audiovizuální služby nebo třeba prodej alkoholu (kvůli rozdílnosti národních věkových hranic pro nákup). Z tohoto důvodu je geoblokace stále hojně využívaná při ochraně autorských děl, na streamovacích platformách nebo právě při sportovním vysílání.

Koncem roku 2024 se v Evropském parlamentu diskutovalo o možnosti rozšíření aplikovatelnosti nařízení i na sportovní přenosy a jiná audiovizuální díla. Konkrétní návrh změny zatím nenašel shodu. Zástupci dotčeného filmového a vysílacího sektoru namítají, že zákaz geoblokace by byl velkým zásahem do ziskovosti. Celý sektor totiž benefituje z poskytování teritoriálně exkluzivních práv k digitálnímu obsahu, jejichž podstatou je zajištění nepřístupnosti obsahu z jiného státu.

Komplexnějšími metodami jsou šifrování, fingerprinting a „watermarking“. Šifrování ze své podstaty funguje zjednodušeně tak, že legálně přenášený stream je zašifrován, přičemž pro jeho sledování je potřeba, aby měl uživatel přístup k dešifrovacímu klíči (elektronický zabudovaný v přijímači signálu nebo externí dešifrující zařízení).

Fingerprinting je technický prostředek uplatnitelný zejména u online platforem, které si ale zakládají na dodržování právních předpisů a kontrole obsahu. Oprávněné subjekty (autoři, vysílatelé apod.) mohou poskytnout výstižně označovaný „fingerprint“ daného mediálního obsahu. Ten je uložen a v momentě, kdy se třetí osoba snaží skrze platformu šířit obsah se shodným fingerprintem, tak dojde k jeho smazání, respektive zablokování. Fingerprint si můžeme představit jako audio-vizuální charakteristické znaky obsahu (podobně jako papilární linie u fyzického otisku prstu v případě daktyloskopie), které jsou pak navzájem porovnávány a tím je detekováno šíření shodného obsahu bez oprávnění.

Watermarking je metodou, která opatří vysílaný obsah neviditelným znakem, který umožňuje vysílateli pomocí technologie a specializovaného softwaru v reálném čase snadněji identifikovat webové stránky a platformy, které tento označený signál šíří a ověřit, zda tak činí oprávněně. Výhodou oproti FIngerprintingu je to, že umožňuje vytrasování původního uživatele, který měl oprávnění obsah sledovat, ale dále je šířil nelegálně.

Neortodoxní přístup týkající se toliko vysílání sportovních utkání v restauračních podnicích a na veřejných místech se objevuje například v Anglii. Přenosy určené pro tyto podniky jsou v rámci předplatného opatřeny v krajním rohu symbolem, který je na obrazovce viditelný běžným okem. Díky tomu je možné na místě rychle a efektivně ověřit, že provozovatel nešíří přenos z předplatného určeného domácnostem, které je logicky mnohem levnější než předplatné B2B.

Je zcela běžné, že výše uvedené techniky jsou outsourcovány na externí společnosti, které se specializují na ochranu mediálního obsahu v online prostředí. Například UEFA v tomto směru spolupracuje nejen s výše uvedenými společnostmi, ale i přímo s platformami včetně sociálních sítí, na které je umisťován konkrétní obsah a hrozí porušování autorských a souvisejících práv.

Závěr

V žádném případě nelze jednoznačně určit nejlepší technickou metodu, která by sama o sobě přinesla univerzální ochranu práv vysílatelů. Vždy je potřeba zvolit vhodnou kombinaci opatření, které v důsledku mohou přinést poměrně efektivní ochranu. Aby však závěr nebyl jen obecným konstatováním, tak za pravděpodobně nejpokročilejší metodu můžeme označit zmíněný Watermarking. Ten totiž ve většině případů funguje bez potřeby domáhat se ochrany soudní cestou. Tím, že umožňuje vytrasování původního uživatele, který obsah dále šíří, tak jednoduše dojde k blokaci jeho uživatelského účtu. Je mu tak znemožněn přístup k vysílanému obsahu a jeho další šíření. S ohledem na rozvoj umělé inteligence lze očekávat, že real-time blokace pirátského obsahu stále efektivnější.